30. 4. ve 13 hodin 52 minut 12 vteřin dorazila Peggy spolu s Adamem Záviškou do cíle závodu Italy Divide v italském Torbole. Na trati strávili 4 dny, 17 hodin a 52 minut. Jako obvykle byla Peggy nejmladší účastnicí. Závod v ženské kategorii letos vyhrála, stala se historicky druhou ženou, která úspěšně dojela do cíle, navíc ženský rekord trati posunula o více jak 9 hodin.

Italy Divide je závod horských kol vedoucí z Říma na sever do městečka Torbole ležícího u jezera Lago di Garda. Toto dobrodružství měřící přes 900 kilometrů s převýšením přibližně 16 000 metrů skrývá však ještě další kouzlo. Trať závodu spojuje historicky významná města Řím, Sienu, Florencii, Boloňu a Mantovu s horským prostředím. Závod je tak dokonalým spojením italské přírody i kultury. Jede se převážně po rychlých stěrkových cestách, na trati však nechybí ani několik náročných a technických pasáží.

Závod je striktně bez zabezpečení, tedy každý závodník se může spoléhat jen sám na sebe a využívat pouze veřejné služby (hotely, obchody). Nejsou určeny žádné etapy - závodníci jezdí každý den dle vlastních sil a odpočívají dle uvážení. Mohou jet společně, ale nesmí si nijak vzájemně pomáhat nebo sdílet výbavu. Plánovaná pomoc je zakázána. Časomíra běží nepřetržitě od startu do cíle. Závodníci jedou ve stylu bikepacking - na kole si vezou minimum výbavy na bivakování, opravu kola a jen tolik jídla a vody, které potřebují na cestu do dalšího města. Ti nejlepší jedou celou trasu nonstop a téměř nezastavují. Na cestu dlouhou 900 kilometrů si neberou skoro nic.

Peggy s Adamem při závodě naspali jen 9 hodin, poslední noc jen hodinu. Při zbývajících 150 km na trati nastoupali celkem 4 500 metrů. Trať totiž před cílem jede přes dva opravdu velké kopce. „Na prvním z nich jsme ve tři ráno chytli děsivou bouřku. Byla zima, silný protivítr, hustě pršelo a místy nás bičovaly kroupy,“ vzpomíná Adam. „Snažili jsme se co nejrychleji dostat z kopce dolů, abychom nezmrzli. Protivítr byl ale tak silný, že to nejelo ani z kopce. Déšť byl tak prudký, že nám po zádech stékal souvislý pramínek vody, který nám následně vytékal z nohavic. Prsty na nohou ani na rukou jsme zimou vůbec necítili. Asi takhodinu jsme jeden na druhého nepromluvili, jen jsme šlapali, co to šlo, a hlavou se nám hnaly děsivé myšlenky. Když jsme ráno v šest sjeli do údolí a vesnice, která od sebe oddělovala ty dva kopce, byli jsme tak šťastní, že nám skoro nebyla zima,“ říká Peggy. „Když jsme se pak ohlédli zpátky na kopec a viděli na něm sluníčko, nechtělo se nám tomu věřit. Stačilo by, abychom na ten kopec přijeli o hodinu později, a vše by bylo o hodně příjemnější. Nám to ale vlastně v tu chvíli bylo jedno. Byli jsme rádi, že jsme celí, a usušili jsme se několikahodinovým šlapáním na druhý z kopců,“ dodává Adam. „Vlastně jsme ani nezáviděli ostatním závodníkům, kteří přečkali bouřku v ústraní před kopcem. Byli jsme totiž rádi, že už nás od cíle dělilo jen pár kilometrů.“ Oba se shodli, že tento jejich zážitek byl na italské trati tím nejsilnějším.

„V cíli se dostavuje euforie, pocit štěstí, radost a vlastně i trochu smutek, že italské dobrodružství začínající u Kolosea a končící u Gardského jezera už je u konce,“ s úsměvem přiznává Peggy, která se před pár dny vrátila do ČR. Na trati mimo Peggy a Adama bylo několik dalších účastníků z Česka. Absolutní druhé místo na trati vybojoval ultrabiker Štěpán Stránský.Adam a Peggy jsou spokojeni se svým výsledkem a plánují další společné extrémní cesty a závody. Prvního července budou startovat na Trans Germany, což je 1600 km napříč Německem. Další přípravy pak směřují na květen příštího roku, kdy chtějí odstartovat na
závodě napříč Amerikou dlouhým 8000 km. Podobně odvážně se před rokem Peggy s Adamem pustili i do laponské výzvy Lapland Extreme Challenge za polárním kruhem, kterou pokořili jako první lidé na světě a dobyli Česku toto prvenství.